Kikin

Když jsem byla malá, moje mamka mi řekla, že jestli chci psa, tak ale jedině jezevčíka, jelikož je má ráda. Já jí na to řekla, že to radši psa nechci. Jak se člověk může hodně mýlit :-) Jednoho dne mi zavolala kamarádka, že po Vánocích našla na Moravě v lese u silnice štěně jezevčíka, jestli bych ho nepohlídala. Já že jasně, že jezevčíka nechci, ale ráda pomůžu s hledáním nového domova. Po deseti minutách, co byl u nás doma, jsem ji volala, že nový domov našel, že už ho nedám :-) A tak jsem ke třem holkám poprvé měla psa. Kikin je z naší smečky nejrozmazlenější, ví že díky jeho bolavým zádům jsem o něj měla vždycky strach a jako správný jezevčík toho v plné míře využívá. S ním jsem jako s prvním začala s coursingem, jeho krátké nožičky dorovnával obrovským srdcem a odhodláním. Dnes ji už užívá procházek a zaslouženého důchodu.